19.10.2017

Rainer Maria Rilke – Kornet

Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho
přeložil Ondřej Cikán
zrcadlové dvojjazyčné vydání / Deutsch und Tschechisch


Rilkův Kornet je v německém prostředí cosi jako Máchův Máj u nás: báseň o mladé lásce a nesmyslné smrti, čerpající z co nejvíce možností zvukomalebnosti jazyka. Proto je Kornet jeden z hlavních inspiračních zdrojů Múzismu.

Rilke (1875 Praha – 1926 Montreux ve Švýcarsku) napsal první verzi Korneta, když mu bylo 23 let, o sedm let později ji pak ovšem (naštěstí) zásadně přepsal. Absolutním bestsellerem (do konce 50. let milión výtisků) se stala, když ji nakladatelství Insel vydalo v roce 1912 jako svou první publikaci. 


O prózu se jedná jen zdánlivě. Některé pasáže jsou komponované v pravidelných metrech, které Rilke zatřel tím, že je nerozčlenil do veršů. Skoro každá kapitola je rytmizována jinak, překvapuje jiným poetickým nápadem podporujícím pocity a děj.


Překladatel Ondřej Cikán napodobuje formální aspekty originálu co nejvěrněji. Nehraje si na virtuozitu tam, kde v originále panuje strohost. Ve virtuózních pasážích respektuje rytmus a dodržuje původní kompozici. 

***

Rainer Maria Rilke
Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho
(Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke)
přeložil a doslovem opatřil Ondřej Cikán
zrcadlové dvojjazyčné vydání / Deutsch und Tschechisch
jaro 2019 / Kētos svazek 8.
80 stran / Seiten
CZK 200 / EUR 12 (do 28.2. 2023)
CZK 200 / EUR 15 (od 1.3. 2023)

ISBN: 978-3-903124-05-9



***

Ukázky:

Koně překračují zabitého sedláka. Má oči dokořán a cosi se v nich zrcadlí; žádné nebe. Později vyjí psi. Blíží se tedy ves, konečně. A nad boudami se kamenně zvedá zámek. Široce nabízí se most. Rozlehle brána. Vysoce vítá roh. Slyš: Řinčení, rachot a štěkání psů! Řehtání koní ve dvoře, dusot a volání. 


Dost! Hostem být pro jednou. Nehostit stále sám svá přání skrovnou stravou. Nehledět nepřátelsky na vše darované; jednou zas nechat, ať se všechno stane, a vědět – co stalo se, je pro radost. I údy zdatnosti musí jednou protáhnout se, a lnouce se k lemu hedvábných dek přeskočit sebe samotné. Nebít jen vojákem, jemuž válka velí. Jednou zas vlasy rozpustit si po bílém uvolněném límci, a v hedvábné židli opřít se o stůl a až do konečků prstů být tak: po koupeli. A zas se naučit, co jsou to ženy, jak jeví se bílé a jak blankytové; jak natáčejí dlaně, jak zpívají smích, když plaví chlapci nečekaně přinášejí v mísách překrásných těžké, šťavnaté plody.


[…]


Bylo okno otevřené? Je bouře v domě? Kdo práská dveřmi? Kdo chodí po pokojích? Nech. Ať je to kdokoliv. Do věžní komnaty se nedostane. Jako za stovkou dveří je ten veliký spánek, který je společný dvěma lidem; tak společný jako jedna matka nebo jedna smrt.